Když už je řeč o trendech v metalové muzice, a je jedno, jestli o nich hovoříme jízlivě anebo jako o respektuhodných událostech, nelze ani opomenout současnou zálibu v historizujícím thrash/speed metalu „pekelného“ typu. I u nás už máme zdatné představitele této metalové větve, ovšem to hlavní dění samozřejmě probíhá mimo teritoria naší malé republiky a tak trochu tradičně i v severní části Starého kontinentu. Vlastně je asi i vcelku jedno, o jakém metalovém subžánru je řeč, Skandinávie v podstatě v každém z nich hraje svoji důležitou roli.

Přiznám se, že dlouhou historii NIFELHEIM jsem sledoval spíše z rychlíku a s tvorbou této švédské skupiny úplně obeznámený nejsem. Bavily mě jejich kultovní rozhovory z 90. let, kdy jsem nepobíral, co bylo myšleno vážně a co jako recese. Ale řeči ve stylu „všechny blackmetalové kapely kromě nás jsou sračky“ mě prostě vždy spolehlivě rozesmály. A vlastně jsem ani po prvním poslechu debutového alba kapely/projektu(?) HELLBUTCHER netušil, že tomu celému šéfuje právě vokalista zaniklých NIFELHEIM s přezdívkou, světe div se, Hellbuthcher. Člověk se pořád učí a pokud mu k tomu dělají společnost takovéto nahrávky, tak si ten institut celoživotního vzdělávání pokaždé rád vychutná.

A co tím vším chci říct? Tak hlavně, že jsem se na bezejmenné album díval především jako na počin pro mě do té doby neznámé kapely, než na dílo někoho scénou protřelého a zkušeného. Možná je v tom určitá výhoda a člověk hned neřeší nedostatky či menší originalitu nahrávky. Nechá se v prvním plánu přímo unášet její energií a nefalšovaným pekelným spiritem. A moc ani neřeší, jestli ten heroický motiv úvodní skladby „The Sword of Wrath“, jež vlastně celou kolekci stylově i odstartuje, je již za hranou parodie anebo naopak nedílnou a přesně zacílenou součástí dobře fungujícího alba.

Nekompromisně odsýpající nahrávka je totiž především soustem pro vyznavače metalové ortodoxie a léty prověřených postupů. Její kořeny tkví v hluboké minulosti, někde v dobách, kdy vycházely rané nahrávky VENOM. Tedy v časech, kdy heavy metal přestával byt tou nejtvrdší muzikou a kdy jeho zrychlením a vypuštěním z posledních vzdorujících řetězů vznikaly extrémnější formy kovové muziky. Od té doby však již uběhlo hodně času a na hudební scéně dvojnásob. To vše si uvědomuje i Hellbutcher a spol. Osmero kompozic tak nepředstavuje žádné současné době vzdorující retro. Právě naopak – důsledně zapadá do soudobého trendu moderněji pojatých tradičních metalů, kde má své místo jak úcta k minulosti, tak i současná produkce.

Nečekejte tedy žádnou splašenou brusku, ale spíše závodní parní válec. Zvuk alba totiž kromě ostrého riffového kvílení nepostrádá i slušný kytarový spodek a celkově hutný základ, což vytváří solidní startovací podmínky pro takovou hodně veselou metalovou anihilaci. Můžeme se bavit o tom, zda-li je tato sbírka zkušeně a rutinně odehraným podbízivým materiálem pro již poměrně početnou posluchačskou základnu vyznavačů historického metalu, anebo jsou HELLBUTCHER prostě tak dobří a servírují nám počertech kvalitní skladby.

Osobně se kloním spíše ke druhé možnosti. Na lacinou sázku na jistotu lze totiž během té půlhodinky a něco najít až příliš mnoho kvalitních skladeb. Ta zkušenost je tam prostě znát, ale bez schopnosti vydolovat z omezených prostředků slušné motivy to prostě nemůže nikdy fungovat. A těch tady najdeme rozhodně nemálo. O úvodní skladbě už řeč byla. Monumentální úvod odpálí ostrou jízdu přímo směr na „jih od nebe“ a nastaví tempo na úroveň, pod kterou se Švédové dostávají jen občas. To když potřebují zvolnit a namísto přímého útoku volí „tanečnější“ rytmus a v podstatě zpěvný refrén („Death's Ridder“). Skladba, která dost překvapivě upoutá, pravda poněkud zemitějším, rock'n'rollem a zhruba v polovině hrací doby alba tak zároveň poskytne i menší výdech před jeho druhou, opět patřičně našlápnutou částí.

Již zmiňovaná stopáž o 3 minuty přesahující půlhodinovou hranici je dalším zkušeným tahem. HELLBUTCHER si moc dobře uvědomují, že síla této muziky tkví především v koncentrovaném a intenzivním pojetí a jako taková nemá příliš dlouhého trvání, pokud se to s jejím dávkováním přežene. Tady nic takového nehrozí. "Hellbutcher" je prostě půlhodina blasfémického (staroškolského) thrash/speed metalu v několika převážně vyšších rychlostních stupních, která se navíc může pevně opřít o velice solidní skladby. Než se vzpamatujete a začnete instinktivně hledat nedostatky, je už dávno po všem a vy si vlastně uvědomíte, že si celý ten kolotoč ostrých riffů a pekelných sólíček chcete pustit znovu. To je možná to nejlepší hodnocení takovýchto alb. Zevrubný průzkum a kritiku nižší originality je lepší si tentokrát nechat pro někoho jiného.